Emil Filla (1882–1953)

se narodil v době, kdy se Evropa nadechovala k proměně – a on byl jejím hlasem.
Narodil se roku 1882 v Chropyni na Moravě. Ve 21 letech začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze a brzy se připojil ke skupině Osma, která odmítala staré pořádky a hledala nový výraz ovlivněný expresionismem. Vystavoval s ní na dvou výstavách, ale po prvních návštěvách Paříže definitivně nalezl inspiraci u Pabla Picassa a pařížských kubistů a v roce 1911 spoluzakládá Skupinu výtvarných umělců. V rukou členů tohoto uskupení se kubismus stal více než pouhým stylem, byl to zároveň jazyk pro tehdejší složitý svět a Filla se touto řečí rozhodl komunikovat velkou část svého života.

Na začátku první světové války odjel do Paříže a později do Holandska, kde se po příjezdu v roce 1915 tehdejšího ministra Edvarda Beneše zúčastnil českého domácího odboje Maffie a zprostředkovával se svojí chotí tajné spojení mezi domovem a Paříží. Po válce se stal v Haagu sekretářem československého velvyslanectví. Odtud se v roce 1920 vrátil do Prahy, několik měsíců pracoval na ministerstvu zahraničí, avšak krátce na to se však rozhodl opět výhradně věnovat malířství. Byl výraznou osobností S.V.U. Mánes v Praze a účastnil se mnoha jejich členských výstav. Po léta byl redaktorem nebo členem redakčního kruhu časopisu Volné směry.

V první den začátku druhé světové války byl v rámci akce Albrecht I. zatčen, odvezen do věznice na Pankráci a poté na několik dní do Dachau. Odtud byl přemístěn a do 21. května 1945 vězněn jako politický vězeň v koncentračním táboře Buchenwald. Zde prodělal šest infarktů a jeho zdraví zůstalo již natrvalo podlomené.

Po návratu z koncentračního tábora jeho díla získala novou hloubku. Vrátil se k malbě zátiší a krajin – jako by hledal v přírodě to, co v člověku již ztratil.V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1945–1952 v jeho ateliéru absolvovaly studium čtyři desítky malířů, kterým Filla předával více než jen řemeslo, ale i víru ve smysl tvorby. V roce 1952 oslavil sedmdesáté narozeniny dvěma soubornými výstavami, a to v galerii Práce na Václavském náměstí a v galerii Mánes a téhož roku ze zdravotních důvodů opustil místo pedagoga.
Emil Filla zemřel 6. října 1953 v Praze na svůj sedmý infarkt.

Emil Filla nebyl pouze jen všestranným výtvarníkem – malířem, grafikem, sochařem. Byl také výtvarným teoretikem, redaktorem, organizátorem a diplomatem a rovněž vášnivým sběratelem umění. Velkou část jeho sbírky tvořil soubor renesančních bronzů, zejména italských, ale jeho hlavní sběratelský zájem se soustředil na mimoevropské, především čínské umění, na umění Japonska, Blízkého východu, Přední Asie, Egypta a umění původních kultur Afriky, Oceánie a pokolumbovské Ameriky.